Děti které mají zkušenost s emocionálním zanedbáním. Jejich matka byla nemocná a jejich táta příliš vytížený, často mají zkušenost s úzkostí a jako důsledek jejich tělo produkuje stresové hormony. Pokud se tohle děje příliš často tyto hormony začnou být toxické pro rozvíjející se mozek, který později může potlačit emoce a vnímaní po zbytek života.
Skutečný příběh Daniela Rucareanu z románského dětského domova, ukazuje dopad jaký zanedbání může mít.
Tento příběh začíná v roce 1966, kdy tehdy Rumunský vůdce Nicolae Ceaușescu, chtěl svoji zemi udělat světovou mocností a vytvořil zákony, které měly za úkol zvýšit populaci. Potraty a antikoncepce byli většinou ilegální. Zatímco zákony vedly ke značnému zvýšení porodnosti, spousty chudších rodin nebylo schopno se postarat o všechny své děti and Daniel a kolem milionu dalších dětí bylo posláno do dětských organizací.
Ve většině dětských domovů nebyly žádné hračky nebo knihy, ani nic jiného co by mohlo stimulovat kognitivní vývoj. Mnoho dětí prostě jen zíralo na holé stropy čekajíc na svůj příděl jídla. Kvůli nedostatku lidského kontaktu, si některé děti rozvinuly strategie pro sebe stimulaci, jako houpání v před a zpět.
Daniel žil s více než 400 dalšími dětmi a jejich sdílené ložnice byli velmi zřídka myté. Servírovaná jídla byly většinou malé porce vařeného salátu, který by byl nicméně občas ukraden zaměstnanci, za účelem ukojit svůj vlastní hlad. Někteří z dozorců občas používali násilí, aby zvýšili svoji autoritu nad sirotky, anebo podporovali starší děti v mlácení Daniela, aby ho ponížili, nebo demonstrovali autoritu.
Důsledky fyzického zanedbání a nedostatek živin způsobil mnoha sirotkům zakrnělost. Někteří z dětí se nakazili HIV nebo hepatitidou jako důsledek znovu používání zdravotnických materiálů. Fyzické týrání způsobilo modřiny a další zranění.
Přepracovaný a nedostatečně trénovaný personál zřídka kdy utišil plačící dítě. Zřídka kdy strávili čas s Danielem. Některé děti byly ponechané o absolutní samotě s jich strachy, jiné své city skrývaly před těmi samými lidmi, kteří by je měli chránit, protože se báli, že jim ublíží.
Emocionální zanedbání a úzkost vedla k nadměrné produkci stresových hormonů jako adrenalin a kortizol, což se chová jako jed pro rozvíjející se mozek. Ale tahle zkušenost taky rozostřila dětské porozumění lásce a lidským vztahům. Naučili se nikomu nedůvěřovat a v dospělosti často trpěli depresí, nespavostí, sociální úzkostí.
Emocionální zanedbání a úzkost vedla k nadměrné produkci stresových hormonů jako adrenalin a kortizol, což se chová jako jed pro rozvíjející se mozek. Ale tahle zkušenost taky rozostřila dětské porozumění lásce a lidským vztahům. Naučili se nikomu nedůvěřovat a v dospělosti často trpěli depresí, nespavostí, sociální úzkostí.
Když Ceausescův režim padl a stav dětského domova, ve které Daniel pobýval byl promítnutý v televizi, výzkumníci z celého světa přicestovali k prozkoumání těchto bezejmenných dětí. MRI snímky později ukázaly, že někteří měli menší objem mozkové hmoty. Výsledný výzkum poukázal na skutečnost, že pro dětský rozvoj je důležitá nejenom strava, ale také lidský kontakt. Ve snaze pomoci těmto dětem, mnoho z nich bylo posláno do adoptivních rodin.
Ale i když tyto děti byly v nových rodinách stále měly problém zformovat lásky plný vztah s jejich novými rodiči. Tohle jde ruku v ruce s Attachment theory a s tím pojmem, který vyobrazuje potřebu dítěte si vytvořit lásky plný vztah s aspoň jedním primárním patronem v útlém věku. Daniel byl poměrně šťastný v jeho nové rodině. Zatímco se potýkal s traumatem a úzkostí, pokračoval k univerzitnímu studiu, založil rodinu a později vytvořil bezvýdělečnou organizaci pro zanedbané děti.
Pokud jsi vyrostl v láskyplném prostředí, považuj si toho. Pokud máš zkušenost s jistou formou zanedbání, zkus integrovat myšlenku, že to není tvoje chyba a možná ani chyba tvých rodičů.
Přeloženo z:
Original version: