Existence, nebo vesmír sám je v podstatě hravý. Není to nezbytnost, není potřebný. Vesmír nikam nemíří. Nevyšel si na špacír.

To znamená, že nemá destinaci, ke které směřuje a je nejlépe porozuměn skrze analogii s hudbou, protože hudba jako forma umění je ve své podstatě hravá. Na piano se hraje. Na piano se nepracuje. Proč? Hudba je rozdílná ve srovnání s například cestováním. Na cestě se snažíš dostat do konečné destinace. V případě hudební skladby to tak není. Pokud by to tak bylo, v takovém případě by nejlepší skladatel byl ten, co hraje nejrychleji a také by existovali skladatelé, kteří by skládali jen finální věty. Lidé by chodili na představení jen, aby slyšeli jeden závěrečný akord, protože to by byla konečná destinace.

Stejně tak v případě tance, také se nesoustředíš na konkrétní místo v místnosti, na které když se dostaneš tak tanec končí. Pointa tance je samotný tanec.

Což mi, ale nevidíme jako něco, co bylo vštěpeno do našeho běžného chování skrze vzdělání. Náš vzdělávací systém budí úplně jiný dojem. Na všechno máme známku.

Běžně seřadíme děti v chodbě tohoto známkovacího systému lákajíc je hezkými řečmi. A teď jsi na cestě do předškolní instituce, a to je dobře, protože na konci se dostaneš k zápisu v první třídě a poté první třída tě povede do druhé a druhá do třetí a tak dál, pak se dostaneš ze základní školy na střední a všechno začíná pomalu eskalovat, ty dobrý časy se blíží, a teď jsi na vysoké škole a nakonec se přidáš ke světu pracující třídy, poté nasedneš na raketu, která tě vezme do společnosti, kde prodáváš pojištění a je čas vyprodukovat kvóty a tak začneš produkovat kvóty.  

A vedle toho všeho dění se přibližuješ k té velké věci – úspěchu za kterým se honíš. Jednoho dne se, ale probudíš zhruba ve 40 letech a prohlásíš: „Tady mě máte! Tak jsem konečně dorazil.“ A necítíš rozdíl.

Podívej se na lidi kolem, kteří žijí, aby dorazili do penze, kteří si šetří. A poté jim je 65 a schází jim energie, jsou víceméně impotentní a jdou hnít rovnou pečovatelských domů. Zkrátka, protože jsme podvedli sami sebe hned na začátku.

Viděli jsme život jako analogii cesty, poutě, s důležitým cílem, což bylo jen dostat se od začátku do konce. Úspěch, nebo cokoliv to může být, nebe, smrt? Ale hodně jsme se zmýlili. Život byla skladba a my jsme měli zpívat, nebo tančit, zatímco nám k tomu hrála hudba.

Přeloženo z: