Ve vzdálené budoucnosti, na vzdálené planetě je velký sklad, který je architektonicky kopule s kruhovým půdorysem, ve kterém je obsažena skupina lidí. Zdi jsou pokryté obrazovkami, které nepřetržitě promítají sérii snímků a videí na zdi projekcí. Lidé uvnitř jsou vězni. Konkrétněji jsou to potomci vězňů.

Mnoho let nazpět, jejich rodiče skončili chycení v síti intelektuálně nadřazeného druhu, poté co se odvážili vyrazit do dalekých neprozkoumaných regionů kosmu. Byli označeni jako „potenciálně neefektivní maligní risk“ a byly uvězněni v úplné izolaci, v karanténě, aby už nikdy nespatřili denní světlo.

Jako součást protokolu pro tento proces, mládež na palubě byla odtažena od rodičů a poslána na rozdílnou planetu. A teď když už jsou uvnitř produkční struktury v podstatě od narození těžko by sami porozuměli těmto dětem, protože tyto děti, nyní dospělý znají pouze předem vybrané snímky a videa promítané jejich vězniteli. Pro ně existuje pouze to, co je uvnitř budovy, a ty digitální promítání vytvářející jejich svět, jejich skutečnost.

Tyto visuálie jsou přítomné z etických důvodů. Na základě statutů a směrnicí zabývajících se interakcí a uvěznění intergalaktického druhu, věznitelé jsou povinni, vyplývajíc z jejich vlastních zákonů, za prvé, nezabít dobře smýšlející nižší vědomou bytost, a za druhé, poskytnout všem izolovaným mladým vězňům, jakéhokoliv druhu nebo bytosti, formu perceptuální stimulace.  Vězni jsou krmeni a hydratováni skrze automatické rozprašovací mechanismy, které periodicky a hustě naplní strukturu různými druhy nutrientů a molekul vody. Ty jsou poté absorbovány skrze kůži vězňů. Podlaha implementuje konkrétní technologii, která absorbuje a čistí všechny formy odpadu. Už dlouhé roky jsou vězni obsaženi v této stavbě.

Několik let nazpět někteří začali přemítat a pokládat si otázky o tom co vidí na zdech projekcí snažíc se vzdělat v porozumění světa kolem nich, vytvářejíc jazyk a pojmenovávajíc snímky a scény z těch zdí, hrdí na jejich individuální úsilí a schopnost analyzovat a porozumět. Někteří z vězňů byli zejména nadaní v intelektuálních interpretacích a pojmenování digitálních vyobrazení. Někteří dokonce začali produkovat teorie a koncepty snažíc se vysvětlit podstatu toho všeho. Po nějakém čase se některé z těchto teorií proměnily v dogmata, které vězni chápou jako dané a nezpochybnitelné pravdy.

Konkrétní individuál, jménem Cato, je jeden z nejzvědavějších a inteligentnějších vězňů. Je zodpovědný za velké množství jazyka, který vězni vytvořili, je důležitou součástí rozvoje teorií a znalostí, kterou vězni přijmuli za pravdu. 

Zatímco je na procházce skrze interní perimetr, což dělá často, přijde se podívat blíže ke zdi projekcí. Pošlapuje kolem, lehne si na zem, aby se podíval z různých úhlů s nosem velmi blízko k povrchu obrazovek, prozkoumává je a myslí kriticky. V průběhu jeho zkoumání, v tento konkrétní den si povšimne něčeho, co předtím neviděl.  Nepatrné praskliny v podlaze. Stejně jako vše, co existuje, bez ohledu na to jak kvalitně zpracované, i tato produkční struktura začíná degradovat, a Cato je svědkem praskliny v podlaze reality na které stojí. Nikdy nic takového neviděl a je z toho u vytržení.

Z počátku je zmatený a jeho mysl mu brání v porozumění té kostrbaté dimenzionální podstatě, dokáže zpracovat pouze 2D verze toho co vidí. Poté se přiblíží, dotkne se praskliny, a pocítí texturu hrbolků kolem prohlubiny. Strčí do toho prsty, poté s větší silou; prasklina se rozšíří a za moment Cato stojí před malou dírou do které upřeně zírá. Po menší vnitřní debatě, překvapen úrovní jeho vlastní zvědavosti a touhy po vědění, se vsune dovnitř a začne kopat, kopat, a kopat. Po velkém úsilí, strachu, a nepohodlí, prostoupí do světa za budovou. Octne se okamžitě dezorientovaný a jeho mysl upadne do stavu podobnému šoku.

Po chvilce se nicméně jeho šok změní v pochyby a poté v uvědomění.  Vidí svět o třech dimenzích vytvořený z vrstev, vyvýšenin a prasklin, a díry a všeho kolem. Vidí objekt spolu s jeho fyzickou podstatou. Může se jich dotknout, může s nimi pohnout. Vidí slunce a cítí jeho teplo. Vidí strom a vyleze na něj. Vidí zvířata a životní formy, které se pohybují kolem a interagují s ním, když se k nim přiblíží. Vidí vodu a ponoří se do ní vnímajíc její viskozitu. Vidí skutečnosti, které předtím viděl jen na zdi projekcí.

Velmi rychle mu přijde na mysl, že vše co od narození znal – ten dvoudimenzionální display vyobrazující jednu realitu všeho o čem, kdy mluvil a nazýval pravdou – se nyní ukazuje být pouze povrchovou reprezentací. Původ, pravda – Cato si uvědomí – leží tam venku.

Po krátkém průzkumu se Cato vrátí do produkční struktury s nadšením se podělit o to co objevil. Vyšplhá zpět dírou dolů do budovy. Přistoupí ke skupině, co se shromáždila v centru a informuje je o tom co viděl. „Žijeme ve lži,“ prohlásí, „venku je svět o které nevíme, skutečný svět. Plný neprobádaných věcí. Můžeš se jich dotknout, můžeš je sebrat, pohnout s nimi. Zkrátka se odlišují.“

Cato nezná slovíčka, kterými popsat nové externí textury, snaží se vykreslit slova jako slizkost, mokrost, trnitost a používá k tomu gestikulaci rukou. „Do některých věcí se dá dokonce vstoupit, “ a pokračuje, „v něčem jsem plaval, na něco vyšplhal. Nad námi je plocha na které jsou věci, které plují kolem. Jedna z nich ve mně vzbudila zvláštní pocity. Dívat se do toho přímo, bylo bolestivý, ale pohled to byl vážně hezký.“ Cato nezná slovo ani koncept teploty, a tak předvede pohyb, který vypadá jako by se roztékal. „Přísahám vám všem. Viděl jsem pravdu. Viděl jsem náš původ a podstatu věcí tak jak doopravdy jsou.“

Všichni vězni věří, že se Cato zbláznil. Bez zkušenosti světa z vnější strany produkční struktury, snaha jej pochopit bez základních pojmů, je jako se pokoušet vědecky vysvětlit barvu někomu, kdo barvu nikdy předtím neviděl.

K porozumění úplné podstaty, člověk musí vlastnit nejen znalosti, ale také zkušenosti. Náhle jeden z intelektuálně vnímajících vězňů, jménem Lex, chytne a zatáhne Cata stranou.

„Co to s tebou je?“ Řekne Lex.

„Děsíš mě, a taky všechny ostatní.“

„Co popisuju je skutečný. Můžu vám to ukázat.“ Odpoví Cato.

Utrhne se z Lexovo stisku a vrátí se zpět ke skupině, „můžu vám to všem ukázat. Je to jen tamhle opodál. “ Namíří prsty směrem k díře, která se nachází ve vzdálené časti budovy.

„Zbláznil jsi se. Kamkoliv jsi šel, cokoliv se s tebou děje, nechceme s tím, nic co dělat,“ zařve jeden z vězňů.

Cato zamává na signál a vyrazí směrem k díře, ať se mu v tom snaží někdo zabránit nebo ne. Většina vězňů ho ignoruje. Někteří, nicméně, následují. Jakmile dorazí k díře, stejně jako Cato, mají problém s porozuměním toho co vidí. Jejich oči a mysl si s nimi hraje, snažíc se vnímat tu díru všelijak jen ne jako díru. Avšak, jak vystrčí ruku ven a ucítí tu hloubku a tu texturu té praskliny, někteří začnou Cata brát vážně. Tyto individuové, když to sami vidí, prostoupí dírou a vnoří se do světa za produkční strukturou.

Tak jako Cato, upadnou do šoku z přetížení smyslů. Jak se přizpůsobí, začnout to všechno zpracovávat a cítit. Vidí slunce, cítí teplo. Hýbají s kameny, dotýkají se rostlin. Cítí texturu. Vidí dimenzi. „Měl jsi pravdu!“ pronese ke Catovi v úžasu jeden z vězňů.

Po chvíli zkoumání se celá skupina vrátí do produkční struktury sdělit ostatním, že se Cato nemýlil, že i oni uzřeli pravdu. Ostatní vězni, kteří zůstali uvnitř, poté co jim to bylo několikrát vysvětleno, zneklidněli a začali se vzpouzet a domnívat, že Cato vymyl ostatním mozky.

Zároveň, Cato a ostatní, vědomi si toho, že znají skutečnou pravdu a toho, že ostatní jsou si ji nevědomí, mají pocit, že ji musí ochraňovat.  Po chvilce dohadování se strhne bitka, pěsti lítají, nohy koupou, hlasy řvou. Vězni, kteří zůstávají uvnitř nejsou pouze spokojeni se svou nevědomostí, ale také rozzuřeni snahou na to poukazovat. Součástí nevědomosti, koneckonců, je i odmítnutí si to připustit – existenci skutečnosti své vlastní neznalosti popřením a odporem.

Cato zasáhne a ukončí ten debakl. „A dost,“ řekne „pokud nechceš pravdu, tak budiž. Já sám, nyní, chci žít v pravdě – ve světě, kde jsou věci, tak jak opravdu jsou. Odcházím abych v tomto světě žil. Ukázal jsem ho těm, kteří ho chtěli vidět, a pro každého, kdo by se chtěl připojit, jste vítání. Zhruba polovina z těch, kteří s ním původně odešli, s ním znovu odchází. Zbytek zůstává.

Cato a skupina, která s ním jde, žije, prozkoumává, diskutuje a redefinuje realitu ve světě mimo produkční strukturu, nakonec následuje s reprodukcí a se založením zcela nové populace jejich vlastního druhu.

Cato se stává, víceméně, vůdcem skupiny v průběhu pojmenovávání nových objektů, nových interakcí, nových jevů; přichází s novou terminologií a teoriemi snažíc se vyplnit mezery mezi jejich zkušeností s realitou a jejím pochopením. Z formují nové dogmatické myšlenkové systémy primárně vedené Catem. Skupina pociťuje zvyšující se nadřazenost v uchopení vědomostí nad těmi, kteří zůstali uvnitř budovy. Nazývají se osvícení, ty pravdy vědomý.

Zpět v budově, jeden z vězňů, už od doby, kdy se skupina rozdělila, pochybuje o svém rozhodnutí zůstat. Často jde k díře a upřeně do ní hledí, když se nikdo nedívá. Pokud by ji někdy skupina chytla, rychle ji napomene a zastaví. Dnes nicméně, nucena svou rostoucí zvědavostí, konečně vstoupí do díry a opustí produkční strukturu. Když se octne venku, jde trochu jiným směrem než Cato a ostatní.

A ve stejný čas na vzdálené monitorovací stanici, zhruba jeden světelný rok odsud, se spustí poplach. Bezpečnostní pracovník na šichtě na té stanici, monitorujíc stovky tisíc vězení napříč klastr galaxií, mávne na holografickou projekci. Načež se objeví další projekce ukazujíc vězně opouštějící budovu, a stejně tak Cata a zbytek vězňů venku. Pracovník se dotkne holografického tlačítka, které má po pravé straně a chvilku vyčká. „Zdravím,“ odpoví hlas. „Skupina z Vězení C_53 opustila Vrstvu 1 a zdá se, že se usadila ve Vrstvě 2.“ Řekne pracovník. „Zaznamenáno, děkuji.“ Odpoví hlas.

Holografická projekce vyobrazená před bezpečnostním pracovníkem, pod tím, kde je zapsáno „Vězení C_a53,“ obsahuje čtvercový box, hned vedle textu zmiňující, „Vrstva 1,“ který se před jeho očima vyplní s černým „X“. Pod tím je seznam, který pokračuje s výpisem „Vrstva 2,“ „Vrstva 3,“ „Vrstva 4,“ až do „Vrstva 1000.“

Uchvatitelský druh z toho znepokojen není. Oni ví, že tak dlouho jak jenom vězni věří, že unikli, tak dlouho zůstanou uvěznění.

English transcript:

The Reality Prison – All The Things We Don’t Know

Source: