Teorie přilnutí říká, že silné emocionální a fyzické spojení k jednomu primárnímu opatrovateli v prvních letech života, je kritické pro náš vývoj. Pokud je naše spojení silné a přilnuli jsme bez problémů, poté se při prozkoumávání světa cítíme bezpečně. Víme, že máme oporu, ke které se můžeme obrátit, když ji budeme potřebovat. Pokud je naše spojení slabé, pociťujeme nejistotu. Máme obavy opustit nebo zkoumat svět, který je spíše děsivý, protože postrádáme pocit jistoty plynoucí z přítomnosti někoho, na koho se můžeme v případě potřeby obrátit.
Lidé, kteří stabilně přilnuli jsou důvěřivější, jsou schopni navazovat vztahy a ve výsledku vedou úspěšnější život. Nestabilně přilnutí lidé mají tendenci nedůvěřovat ostatním, mají nízkou schopnost socializace a problémy s formováním vztahů. Existuje jeden typ stabilního přilnutí a tři typy nestabilního přilnutí: Úzkostlivý/ambivalentní, úzkostlivý/vyhýbavý, úzkostlivý/dezorganizovaný. Při rozrušení, první 3 reagují organizovaně, zatímco ten poslední reaguje dezorganizovaně.
Pro lepší porozumění této teorii se pojďme podívat na Paní a pana Smithovi, kteří mají 4 děti. Luka, Ann, Joe a Amy. Smithovi jsou dobří rodiče, kteří mazlí, navazují často oční kontakt, mluví vřele a jsou oporou pro své děti. Jednoho dne pan Smith začne být nemocný a nakonec zemře. Život se pro paní Smithovou velmi zkomplikuje. Tráví celé dny v práci, zatímco se stará o své děti. Těžký úkol.
Když Luka dosáhne věku 6 let jeho mozek je z větší části vyvinutý, jeho charakter silný, a jeho pohled na svět dotvarovaný. Tahle nová situace se ho moc nedotýká – je si vědom přítomnosti své matky – svého útočiště. Cítí stabilní přilnutí. Dospěje do důvěřivého a optimistického mladého může. Jeho sebe vzezření je pozitivní.
Ann, které jsou 3 roky, má problém s kopírováním matčina chování z důvodu nedostatku pozornosti. Ann vnímá matčino chování jako nepředvídatelné. Je z toho úzkostlivá a jako výsledek začne na matce viset. Aby přitáhla matčinu pozornost použije emoce a začne ječet. Když její matka konečně reaguje, jak očekává, začne se sama chovat ambivalentně skrývajíc svoje opravdové pocity. V pozdějším životě si o Ann ostatní myslí, že je nepředvídatelná a náladová. Její sebe vzezření je méně pozitivní. Její způsob přilnutí je úzkostlivý/ambivalentní.
Joe ve věku 2 let, tráví dny s jeho strejdou, který ho miluje a domnívá se, že dobré vzdělaní spočívá v přísnosti. Pokud je mladý Joe příliš emocionální, nebo příliš hlasitý jeho strejda se naštve a někdy se začne chovat represivně. Tohle chování Joea děsí. Aby se vyhnul strachu, naučí se skrývat své pocity – a to také v jiných situacích. Jako dospělý pokračuje v této strategii a má problém vstupovat do vztahů. Jeho sebe vzezření je spíše negativní. Jeho přilnutí je: Úzkostlivý/vyhýbavý.
Amy, které je pouze jeden rok, je v jeslích. Místní personál je nedostatečně proškolený, přepracovaný a často pod velkým stresem. Někteří z nich jsou otevřeně hrubý. A jako výsledek je Amy úzkostlivá z lidí u kterých by normálně vyhledávala útočiště – což je konflikt, který absolutně dezorganizuje její pojetí lásky a bezpečí. Protože má konstantní problém se strachem bez rozřešení, snaží se vyhnout všem sociálním aktivitám. Jako dospělý o sobě smýšlí jako o člověku, který není hodný lásky. Její sebe vzezření je velmi negativní. Její přilnutí je úzkostlivý/dezorganizovaný.
Naše přilnutí je formováno v průběhu našich prvních let života, v čase kdy jsme příliš mladí na to abychom komunikovali naší úzkost a jako výsledek si můžeme procházet vysokou úrovní stresu. Poté naše nadledvinky – orgán který sedí na vrchu našich ledvin – produkuje stresový hormon adrenaline a kortizol. Náš srdeční rytmus vzroste, krevní tlak se zvýší a jako výsledek jsme více ostražití, či zalarmovaní. Pokud se toho děje často, nazýváme to toxický stress. „Toxický“ protože to narušuje vývoj dětského mozku a oslabuje imunitní systém. V embryích nebo ve velmi mladém věku toxický stress může dokonce pošramotit náš původní genetický obraz, který může ovlivnit naše zdraví na mnoho nadcházejících dekád.
Už od prvního roku života můžeme posoudit způsob přilnutí simulací nevšední situace. Začneme tím, že dítě a matku ponecháme v místnosti po dobu několika minut s instrukcí, aby si hráli. Poté necháme dítě o samotě. Klíčový moment je reakce dítěte, když se matka vrátí zpět do místnosti. Stabilně přilnuté děti prvně obejmou svoje matky a nakonec si spolu začnou opětovně hrát. Nestabilně přilnuté děti mohou být ambivalentní nebo vyhýbavé. Některé nemohou přestat plakat nebo odmítnou pokračovat v hraní.
Dlouhodobý efekt našeho přilnutí v útlém věku je velmi dobře zdokumentovaný. Na základě této teorie, výzkumníci z Minnesotské university byli schopni předpovědět už ve věku tří let, zda konkrétní dítě nedokončí střední školu s přesností 77%. Další studie se zaměřila na Harvardské undergraduály ve které se posuzovalo jak blízko se tito studenti cítili k jejich rodičům. Pět a třicet let později bylo posouzeno zdraví těchto studentů. 91% z těch kteří měli spíše zničené vztahy s matkou byli diagnostikování se zdravotními problémy včetně onemocnění koronárních tepen (tj. ischemická choroba srdeční), hypertenzi a návyk na alkoholu. Statistika špatného zdraví pro ty kteří měli vřelý vztah byla 45%.
Ale existuje další důvod, proč si brzká léta zasluhují větší pozornost. Jsou to léta ve kterých se definují základní pilíře našeho následujícího chování. Děti které jsou stabilně přilnutí ve 2 letech mohou navazovat přátelství v mateřských školkách. Náhled na svět je posílený s každou interakcí a také si rozvíjí optimismus. Jako výsledek vytváří dobré vztahy ve škole, poté na střední a později v pracovním prostředí. Vysoce nestabilně přilnuté děti mohou být z těchto aktivit úplně vynechané.
Psycholog John Bowlby, pionýr teorie přilnutí údajně řekl “Co není možné komunikovat matce, je nemožné komunikovat sám sobě.“ V jiných slovech: Ti kteří se cítí nestabilně přilnuti, možná nebudou schopni porozumět sami sobě. Aby zjistili, kdo vlastně jsou a našli odpověď na svoje pocity, možná se budou muset vydat zpět hluboko do minulosti.
Přeloženo z:
Original Video: