Škola života vyprodukovala 500 filmů a napsala 5 milionů slov, což je velký problém.

Pokud chceme mít šanci na to ulpět někomu v mysli, pak dokonce i dobré nápady musí být komunikovány stručně a efektivně.

To je důvod – pro dobro lidí, který nás čtou – proč jsme sepsali všechno v co věříme ve shrnutí, které obsahuje devět bodů: Krédo Školy života.

Které pokračuje v následujícím znění:

1. Přijímat nedokonalost

Jsme vrozeně funkcionálně nedotažený bytosti. Dokonalost je námi nedosažitelná.

Navzdory naší inteligenci a vědě, nikdy nevytlačíme hloupost a bolest. Život bude vždy – v konkrétních fundamentálních okolnostech – o utrpení

Pokud se na sebe podíváme blíže, tak zjistíme, že jsme všichni ustrašení, nejistí, litující, toužící a že děláme chyby.

Nikdo z nás se nemůže nazývat normální: lidé které mi považujeme za normální jsou ty lidé, které moc neznáme.

2. Sdílet zranitelnost

Schopnost rozpoznat, že každý z nás je slabý, bláznivý a že chybuje by měla inspirovat soucit k sobě – a velkorysost k ostatním.

Schopnost odhalit naše zranitelnosti a nedostatky je základní kámen opravdového přátelství, po kterém univerzálně toužíme. 

Lidé poměrně spolehlivě většinou nemají život, který si zaslouží. V tomhle smyslu neexistuje žádný systém, který odmění člověka spravedlivě. Měli bychom přijmout tento tragický koncept: Náhodné, nepříjemné události jsou velmi pravděpodobné a možná nevyhnutelné. Existuje velká šance, že selžeme i přesto, že jsme dobří – a proto je nutné soudit méně a snažit se porozumět rychleji. Ti, kteří neuspěli, nejsou „lůzři“; je možné, že sami skončíme v této kategorii, proto buďme milosrdný.

3. Být si vědom svého šílenství

Nemůžeme být úplně příčetní, ale stabilita je základní bod dospělého charakteru, stejně tak jako schopnost rozpoznat naše vlastní bláznovství a jaký efekt může mít na lidi kolem nás a naše přátelství předtím, než způsobí příliš mnoho škody – proto je potřeba se zaměřit na pochyb kupředu směrem ke zkrocení našich bláznivých výpadků spíše, než je nechat řádit všem na očích.

Měli bychom být schopni odpovědět přímo, a nikdy to nebrat jako urážku, pokud se nás někdo zeptá (a měli by): „Jak moc jsi šílená/ej?“

Většina tohoto šílenství se zrodila v našem dětství – unikátní konkrétně k naší situaci – a rozhoupala naši stabilitu. Ještě nikdo neměl „normální“ dětství; což není myšleno jako urážka úsilí rodinám.  

4. Přijmout svoji hloupost

Neutíkej od skutečnosti, ve které vnímáš svoji hloupost jako jedinečný a děsivý úkaz. Příjmy to jako jistotu s dobrou náladou za denního světla. Jsi hlupák a k tomu, v kontextu lidského druhu, neexistuje žádná alternativa. Žijeme na planetě, kde je 7 bilionů srovnatelných hlupáků.

Přijmutí svojí vlastní hlouposti by nás mělo vykreslit, jako sebevědomé lidi schopného čelit konfrontacím – neboť chyby jsou součástí plánu – srovnáni sami se sebou a připravení rozšířit naši síť přátel o další stejně pokroucený, zretardovaný členy.

Následně bychom se měli povznést nad pocity studu, neboť jsme si shodili dostatečně velký kus z naší hrdosti.

5. Schopni čehokoliv

Alternativa dokonalosti není selhání, je to schopnost dosažení stabilního rozpoložení, klidu a mírového vztahu se skutečností, že každý z nás je schopen kontextuálně dosáhnout čehokoliv. Kupříkladu uvědomění si, že máme kapacitu na to být dobrými rodiči, sourozenci, kolegy nebo proste lidmi.

Obyčejnost není další výraz pro selhání. Pokud se na tento pojem podíváme blíže, uvidíme, že obsahuje to nejlepší z toho, co existence sama zprostředkuje v průběhu lidského života.

Život není jinde, je to plně a adekvátně tady právě teď.

6. Překonat romantismus

Pojem „Svatý“ je nemilosrdný vynález. Nikdo není schopný mít absolutní pravdu, ale ani se úplně mýlit.

Skutečná láska nepochází pouze z obdivu síly, pochází také z trpělivosti a soucitu k vzájemným nedostatkům. Láska je schopnost si představit sdílení méně příjemných momentů – a přijetí jistého množství tolerance k přirozené křehkosti.

Neměli bychom od nikoho očekávat, že nás bude milovat takový jaký jsme. Vzdělávání a rozvoj je stavební kámen lásky. Upřímná láska zahrnuje dva lidi, kteří se vzájemně postrkují výš, aby plně dosáhli svého individuálního potenciálu.

Kompatibilita není prerekvizita lásky; kompatibilita je výsledek.

7. Zoufat s optimismem

Jsme pod tlakem moderní doby, která nás nutí do úsměvu. I přesto, že jen málo úsilí, které vyvineme skončí, tak jak jsme na začátku plánovali: můžeme očekávat frustraci, nedorozumění, neštěstí a odmítnutí. Měli bychom se otevřít melancholii. Melancholie není nenávist nebo hořkost, je to vznešený druh smutku, který se objeví, když přijmeme skutečnost, že zklamání je nedílná součást lidské zkušenosti.  V melancholické náladě můžeme chápat bez vzteku a sentimentality, že si lidi navzájem moc nerozumí a že samota je univerzální, a že každý život je propletený smutkem. Navzdory tomu, že existuje spousta věcí, které v nás mohou spustit emoci smutku, nejsme individuálně prokletý a temné pozadí utrpění by mělo vytvořit dobře kontrastující prostředí pro normálně matné světlo pozitivního rozuzlení anebo událostí tak drobných jako sluneční den, proplouvající mrak, západ slunce nebo úsvit, něžný pohled. Vědomí si utrpení jako skutečnosti, která je součástí normálního lidského života, je jednoduší najít pozitivitu v obyčejných dnech, delikátních květinách nebo intimních konverzacích s přáteli. Můžeme se naučit, jak absorbovat plnou hodnotu positivních událostí kdykoliv, kdekoliv a v jakémkoliv množství.

Zoufej, ale zoufej s optimismem: věř v optimistickou beznaděj

8. Odtělesnit se

Nejsme v centru absolutně ničeho; za což bychom měli být vděční. Jsme malinké balíčky vypařující se hmoty na infinitesimálním rohu vesmíru bez hranic. Neznamenáme vůbec nic v kontextu skutečnosti, což je svoboda.

Spíše než si stěžovat, že jsme příliš malý, měli bychom cítit potěšení z pokory z existence něčeho tak rozsáhlého jako je velikost oceánů, ledovce nebo planety Kepler 22b, která se nachází 638 světelných let od země v souhvězdí Labutě.

Měli bychom pocítit úlevu při uvědomění lhostejnosti vesmírného prostoru: věčnosti ve které si nikdo ničeho nevšimne, a kde větry tříští skály v mezihvězdných alejích. Kosmická pokora, do které jsme byli vychováni přírodou, historií a nebem nad námi – je požehnání a konstantní alternativa k životu neustálého boje a hrdosti prolnuté úzkostí.

**

Nakonec: něco z toho možná bude dostatečně přesvědčivé, což ale nestačí. Teoreticky o tom víme všechno, ale prakticky takové dle myšlenky mají notoricky slabou schopnost motivovat naše chování anebo emoce. Naše znalost je v nás obsažena, ale i přesto pro nás není dostatečně efektivní.

Většinu z toho, co se naučíme zapomeneme. Naše paměť je spíše cedník, než velký kýbl. Co se zdálo důležité v 8 hodin ráno bude nic více než matná vzpomínka v poledne a nedešifrovatelná stopa v naších zamračených myslích večer. Naše nadšení a rozhodnutí z rána vymizí postupem dne tak jako hvězdy z nebe při rozbřesku.  Nic na moc dlouho neulpí.

A proto musíme věci opakovat, možná jednou v průběhu dne, ale určitě aspoň jednou v průběhu týdne. Dobrá „škola“, by nám neměla zprostředkovat pouze obsah, který neznáme; měla by se zajímat o všechno co teoreticky známe, ale prakticky už jsme zapomněli.

Proto bychom měli myslet na těchto osm pravidel – což je také důvod proč být součástí publika a proč se vracet.

Přeloženo z: